Teprve nedávno jsem díky své tetě Daně a mamince Jarmile zjistila, že předek mého slovenského dědečka byl významný muž obce Zašová. Odkládám si sem na web – pro sebe i pro ty, koho by to zajímalo (trochu mi v tom rezonuje moje celoživotní vášeň ke knihám a práce s nimi…).

Jan Bartoloměj Vranečka a úcta k Panně Marii Zašovské

Je tomu již několik týdnů, co našim duchovním správcům přibyly nové povinnosti v souvislosti s péčí o zašovskou farnost. Přestože se mnozí Rožnované i dnes každoročně vydávají na počátku července do Zašové na tradiční pouť, již jen málo lidí ví, že tato obec, její kostel a především obraz Panny Marie byly v uplynulých staletích předmětem nemalé náboženské úcty. 

Jednou z osobností, která má podíl na tom, že i s odstupem několika desetiletí známe některé podrobnosti z vrcholného období uctívání Panny Marie Zašovské, byl rektor – tedy učitel, varhaník a vedoucí chrámového kůru – Jan 
Bartoloměj Vranečka. V Zašové působil od září 1707. Jeho příchod ani dalších třicet šest let učitelské služby by možná nebyly ničím pozoruhodným a možná by jeho osoba postupně upadla v zapomnění, stejně jako desítky rektorů z Valašska té doby. Nebýt jedné skutečnosti. Od roku 1725 začal Vranečka sepisovat „všeliké památky“, tedy kronikářské zápisky určené pro „budúcí paměť“. Jan Bartoloměj Vranečka pocházel z Krásna z rodiny tkalcovského mistra. 
Pokračoval v otcových šlépějích, vyučil se tkalcovskému řemeslu a byl dokonce přijat za mladšího mistra. Přesto roku 1707 přijal nabídku vzdáleného příbuzného a zároveň rožnovského faráře Karla Wagnera, aby se stal zdejším 
učitelem. Nový rektor přišel do obce, která byla již známým poutním místem, ale přesto neměla vlastního duchovního správce a mše svaté se zde konaly jen několikrát do měsíce. Ač mu jeho rektorský plat stěží postačoval na běžné 
životní potřeby a chybějící prostředky získával i nadále u tkalcovského stavu, intenzivně se zapojil do zašovského společenského a kulturního dění. 

Zasloužil se o zvýšení četnosti bohoslužeb a spolu se starším bratrem – trinitářským mnichem Václavem vyvíjel několik let úsilí vrcholící vybudováním kláštera mnišského řádu bosáků Nejsvětější Trojice (čili trinitářů), který měl původně vyrůst v Krásně. Zároveň se stavbou se započalo i s budováním nového kostela. Zašovský rektor Vranečka představuje typického barokního člověka, naplněného vroucí zbožností. Stal se horlivým ctitelem Panny Marie Zašovské a také jí věnoval nemalý díl svých zápisků. S neskrývanou radostí popisoval slavností zahájení stavby zašovského kostela, jeho budování, vysvěcení i doplňování o inventář apod. Neopomenul připomenout také vznik nového chrámu ve Veselé. 
Vranečkův zájem přitahovala i běžná denní realita. Vedle již zmíněných dat rodinného charakteru – narození potomků či smrt příbuzných zde nalezneme ve své době jistě velmi aktuální poznámky ohledně hospodářské situace a počasí. Vranečka podrobně popisoval například příčiny sucha, následnou neúrodu, nárůst cen potravin. Nelehké postavení kantorského povolání zapříčinily i Vranečkovu smrt. Při cestě na Bystřičku se nachladil a lednu 1743 zemřel. 

Smrtí Jana Bartoloměje však kronikářská tradice Vranečkovy rodiny nezanikla. V původně ryze rodinných zápiscích nejdříve pokračoval syn a trinitářský mnich pater Rudolf, posléze další potomci. Mezi nimi se objevil i další neméně zajímavý dodnes anonymní autor. Před svým příchodem z Kelče do Zašové se vydal na pouť do Říma. Nejmladší zápisky spadají až do poloviny 19. století, tedy plných sto let po smrti Jana Bartoloměje Vranečky! 

Daniel Drápala a Jana Tichá


„Tuto se všeliké památky zapisují skrzeva mně, níže podepsaného, které se kdykoliv přihodily obvzláštně na mezříckém panství a taky nejvíc obvzláštně straniva zázračného obrazu blahoslavené Pan[n]y Marie od starodávna v zašovském 
kostelíčku chovaném. Jak se kdykoliv s tým svatým obrazem přihodilo, dle největší mé možnosti tuto jest zasej zaznamenáno, poněvadž žádné památky se nenacházely, jen co sem od starých lidí mohl ten čas vyzvědět. Johanes Vranečka, rektor zašovský. Roku 1725. Dále toto ponavrhnutí musím [sepsati], že témeř památky by byla brzy zahynula. Až se dostal za pana faráře rožnovského František Wagner roku 1707, [v] ten čas tu pobožnost Rodičky Boží obnovil a pouti slavné držíval. Kdežto sme na všeliké spúsoby od starých lidí památek vysledovali, dokonalého nic sme nemohli vyzvědět, rozličně o tom staří lidé rozprávěli [a to vše] níže oznámíme.
Okolo roku 1700, když z roboty panskej šla chasa ze Zubřího, když hrabali oves při krástenském panském dvoře, […] přicházejíce ku kostelu zašovskému starému, slyšeli zpívání v kostele a světlo veliké. Také chtěli jít v 
to modlení do tohož kostela, přicházejíce ku dveřím světlost se ztratila, zpívání taky žádné juž více slyšet nebylo a kostel byl zamknutý. […] V tomž roku, mohlo být svrchu psaném na Den mláďátek, taky svíčky začly hořet před zázračným obrazem Pan[n]y Marie.Leta 1706 dně 6. Marce pan Maximilián z Žernotína umřel, v měsíci po něm pan Karolus Henrikus z Žernotína panství mezřícké přijal. Ten jakožto obršt při neyburském regementu učiníc slib ve vojně, začal kostel zašovský stavět. Roku 1707 dně 6. A[u]gusty já, Jan Vranečka dostal jsem se za rektora do Zašovej, do kterej mně přijal velebný pan farář rožnovský Františkus Karolus 
Wagner. Jakú službu aneb záplatu za mú práci ročně jsem míval pro budúcí paměť toto poznamenám. Totiž od farníků zašovských 6 zlatých o svatém Jiřím a 6 zlatých o svatém Václavě. I v tem roku pan farář Františkus Wagner 
přidal mi Zubří. […] Potom jakž z těch dědin, kteří patřejí k faře zašovskej, mám služby totiž těch napřed menovaných 12 zlatých moravských, ty mně dávají na dvakrát do roka, o svatém Jiřím 6 zlatých, o svatém Václavě 6 zlatých, tak jeden každý sedlák dá do roku 3 groše. […] 4-krát do roka po 
kantaci obcházet, to jest o Vánocech, koleda o Velké noci šmikrust, vejca o Svatém Duchu, taky že býval jindy obyčej, že máslo dávali, ale já jsem toho juš nezastal. […] 
Potom taky pro budúcí památku toto zanechám svým dítkám já, Jan Vranečka rektor zašovský, však mně pro žádnú chvilu, jakou sem práci konal pro čest a 
zvelebení Rodičky Boží Pan[n]y Marie, která se ctí od starodávna v Zašovej v zázračným obrazem svatým, a to s mojím bratrem Venclem, který je řeholníkem v řádu Svaté Trojici. […] A tak sme my spolu dva bratři o to se 
s nejmožnější starostí starali, kterak by sme v lepší zpousop služby boží rozmnožili, ponevadž předešle od pánů farářů rožnovských z tých jen za měsíc jedna mše svatá se sloužila a na každý svátek zasvěcení Pany Marie lid mnohý přicházel zdaleka a neměli kněze nikdy. A to obzvlášť od toho času, 
jak byl při morek 1715, nejprv v Praze a potom se taky dostalo do Moravy i do mnohých míst. Ale ne všudy, a tak se mnozí zaslíbili, k nám do Zašovej putovat a pravili, že uznali platnú pomoc, že byli putovaní od toho nakaženi. A 
tak já od tej chvíle nejvíce jsem začal s mým panem bratrem napřed jmenovaným se radit, jak by se to mohlo stát, aby oni řeholníci se k nám dostali.Kostel nový kamen[n]ý začatý byl stavěný roku 1714 dně 2. Agusti z nákladu vysoce urozeného pana rožnovského P. Kalila Henrycha ze Žernotínu dědičného pána rožnovského a Krasna […] a obrestera nad regementem nayburským. Majster zednický Jiřík Kocúrek z Kroměříža, polír Franz Petr zedník z Dřevostic, ti ten kostel stavili. Leta 1714 14. Augusti první kámen na nový kostel zašovský byl založený od 
Jana Bartoloměj Vranečky, ten čas rektora zašovského a jeho syna Baltazara, […] který z většího dílu vystavěl Václav Rozencwaik jakožto arendator toho panství. 
Roku 1723 ten nový oltář v novém zašovském kostele, jest postaven. Dáno řezbářů[m] od něho 115 zl. Leta 1723 dně 11. Marce, když kostel nový zašovský byl již vystaven […] mohlo být okolo blíž půlnoci, […] šli tři uhlaře do lesa ze šenku zašovského, jak přišli právě [k] Vzácníkovi, ohlédli se na kostel a velikou světlost v tomž kostele viděli, […] jedenáct osob se na to světlo velké dívalo. […] Dále 
kostelník Jan Vzácník vezmouce [s] sebú dva týž uhlaře, šli do tohož kostela, přijdouce do dveří, žádného světla víc neviděli ani nic neslyšeli. K tomu roku 1724 bylo nařízeno od slavné konzistoře, aby se kostel nový zašovský změřil, tak jsem já rektor s kostelníkem to učinil, na zdélky [má] 20 
sáhů a 3 střevíce, […] širokost 10 sáhů 2 střevíce, vysokost 8 sáhů 3 střevíce. Leta 1725 dně 15. Juli, v kterýžto den právě se trefila neděla 8 po Svatém Duchu, kostel nový zašovský jest posvěcený skrzeva vysoce urozeného dvojictihodného pana pana Joanesa Matěje hraběte z Turnum, kanovníka 
holomúckého a probošta brněnského. Po posvěcení pak tenž pan hrabě a probošt infulirovaný vezmauce [s] sebú světské duchovenstvo, šel s nimi do starého kostelíčka pro svatý obraz zázračný blahoslavené Pany Marie […] a 
vezmúce tenž svatý obraz 6 osob, čtyře páni faráře jej na nosídelkách nesli a dva kaplani po boku jej zdržovali. A já ten čas rektor zašovský Joanes Bartoloměj Vranečka po zady jsem nejvíc [se] zdržoval, až jsme přes prách do nového kostela vstoupili. Tu pan hrabě […] nařídil pánům pátrum trinitářům tenž svatý obraz odevzdat, oni jej přijali z ruk[o]u pana faráře a přes kostel až na oltář nesli a tam uctivě postavili, kdežto mnohými zázraky se skví.Leta 1725 dne 4.Oktobry na den svatého Františka Serafínského pro klášter zašovský první kámen byl založen, kterýž světil a zakládal Vysoce urozený pan, pan Joanes Matyáš hrabě z Trunu, kanovník holomúcký.

Více informací je v dokumentu na Youtube.