Ukázka z připravované knihy Zbožňovaná žena
Těžko říci, do kterého místa knihy tato kapitola patří. Bio se totiž celým textem prolíná jako jeden z hlavních motivů, a to zcela záměrně. Trvalo mi přibližně dvanáct let systematické práce, abych převedla svou rodinu na bio a eko způsob stravování a života, a během této doby jsem se o „mýtu bio“ dozvěděla z neuvěřitelně různých stran… Proto se na tento fenomén pojďme podívat podrobněji.
Předně je třeba upřímně a otevřeně říct, že existence bio certifikace je postavená zcela na hlavu a vymyká se jakémukoli zdravému rozumu. Přesto je bohužel naprosto nutná a zdá se, že ještě přinejmenším několik dalších desetiletí se jí nevyhneme. Proč?
To, že musíme určitý druh potravin označovat jako bio, je dáno tím, že v posledních desetiletích jsme přešli od normálních, běžně produkovaných potravin a zemědělských plodin k nenormálním – k těm, které označuji jako chemotraviny. Etymologie slov je zřejmá: chemo od slova chemie a otraviny jednak jako část původního slova potraviny, ale ještě více jako odvozenina od slova otrava, otrávit se. Stav současných produktů potravinářského průmyslu[i] prodávaných v současných obchodech typu supermarket a hypermarket je totiž žalostný až tragický. Opět se nabízí otázka proč?
Jako už na více místech této knihy se i nyní musíme vrátit do historie. V době, kdy po válce začínala nadšená éra různých druhů průmyslu jiných, než byl ten propuknuvší v devatenáctém století, a to i toho potravinářského a zemědělského, se najednou zapomnělo na znalosti našich předků, kteří po celá tisíciletí poznávali cykly, rytmy a zákonitosti přírody a díky tomuto poznání zacházeli s půdou jako s drahocenným pokladem. Po válkách ve dvacátém století se (nejen v socialistickém bloku) začalo s půdou zacházet jako s prostředkem k dosažení cíle: stejně, jako dnes krávy slouží jako chodící mlékárny a většinu spotřebitelů jejich „výrobků“ nezajímá, že se jedná o živá zvířata s určitými potřebami a omezeními, byla i půda napříště chápána jako něco, co je tady jen proto, abychom to do mrtě využili, zneužili a – přestali potřebovat. A právě v tom posledním se otcové těchto průmyslů ošklivě zmýlili (a dodnes nebyla učiněna náprava). Půda má totiž tu úžasnou vlastnost, že se nedá nahradit… A tak jsme během několika krátkých desetiletí dokázali po tisíciletích obhospodařování a zúrodňování polí a luk vyčerpat většinu průmyslově využívané půdy natolik, že začala produkovat (už nikoli plodit) stále méně kvalitní zeleniny a ovoce za stále dražších podpůrných prostředků. To, že jsme „zapomněli“ na nutnost střídání plodin na polích a na to, že občas musejí pole zůstat ležet ladem, aby se vzpamatovala ze své vyčerpávající a neustávající „práce“, vedlo k masivnímu odčerpání živin z půdy, které země dříve poskytovala všemu, co v ní rostlo. Z nějakých dvaatřiceti mikroprvků nezbytných pro lidské tělo, jež jsme dříve získávali z plodin ze standardně obhospodařovaných polí, zůstalo do současnosti jen pár – přibližně čtyři (!). A i jejich množstevní podíl v půdě dramaticky poklesl. Protože takto ochuzená půda samozřejmě nemůže produkovat kvalitní rostliny, a tím ani úrodu, přišli průmyslníci s chemií a skrze její preparáty začali prvky do půdy uměle dostávat (a zvenčí ji „chránit“ postřiky). Zde pokračovalo ono hospodaření postavené na hlavu. Po vyčerpání půdy se průmyslníci nevrátili k dřívějšímu osvědčenému zemědělství, nýbrž se problém rozhodli řešit zvenčí bez toho, aby eliminovali příčinu – půda byla (a je) stále stejně zatěžována a to, co jsme z ní masivně vyčerpali, se do ní dává uměle zvenčí. Výsledkem jsou chemií zamořená pole, ale především zničená půda, a to na celé planetě a v obrovském měřítku.
Tetanické intermezzo
Je zajímavé, že se veřejně nemluví o vyčerpání půdy a jeho vztahu k jedné z nejrozšířenějších civilizačních nemocí – latentní tetanii (nemá nic společného s tetanem!), což je chronický nedostatek hořčíku v těle. Tato nemoc, o které před dvaceti lety lidé ani lékaři neměli vůbec tušení, je dnes tak rozšířená, že jí trpí prakticky celá populace – akorát že část lidí nemá na její potvrzení provedeny příslušné diagnostické testy (krevní odběry, EMG). Příznaky jsou například: rozmazané vidění, brnění či třes končetin, mdloby, závratě, hučení v uších, neklid, panika (až panické ataky), „rybí ústa“, stažený krk a mnoho dalšího. Částečně tyto příznaky připomínají epilepsii a částečně také mozkové nádory, takže často se k diagnóze latentní tetanie dojde až po naprostém vystresování pacienta při postupném vylučování jiných, potenciálních smrtelných diagnóz. Léčba prakticky neexistuje, a pokud už, je velmi dlouhodobá a spočívá především v zásadní změně stravovacích návyků pacienta (upozorňuji zde, že rozhodně nepomohou opět zvenčí dodávané hořčíkové tablety bez součinnosti ostatních nezbytných mikroprvků nutných k tomu, aby tělo dodaný hořčík vůbec zaregistrovalo a přijalo).
Proč ale píšu o latentní tetanii právě v souvislosti se zemědělstvím a vyčerpanou půdou? Protože za výskytem latentní tetanie je právě půda zbavená přirozených mikroprvků, které dříve člověk z její úrody přirozeně dostával, aniž by byla nutná suplementace potravními doplňky.
Zdá se tedy, že současná situace nemá řešení: vyčerpaná půda vyčerpávaná ještě více chemickými aditivy v podobě umělých hnojiv + úroda s nedostatečným množstvím prvků a jejich objemem.
***
A zde se jako řešení z paradoxní, nesmyslné a nelogické situace, v níž se moderní zemědělství ocitlo, nabízí právě bio certifikace. Její vznik a význam tedy spočívají v tom, že reagují na nenormální situaci v zemědělství. Kdybychom měli možnost si koupit normální, nechemické plodiny dřívější kvality, neměla by existence bio žádné opodstatnění. V současnosti je to ale jediná možnost, jak si nakoupit relativně kvalitní potraviny. Proč relativně? Protože celosvětové kontaminace půdy hnojivy a chemickými prostředky na její ošetření (herbicidy typu Roundup) a její vyčerpání se samozřejmě projevují úplně všude. Je nesmysl si myslet, že při současné situaci by bylo vůbec možné najít kus půdy, která by neobsahovala rezidua postřiků a hnojiv. Na tak malém prostoru, jakým je naše zeměkoule, to prostě po mnoha desetiletích zneužívání není možné.
Přesto se stále více zemědělců obrací právě k ekologickému (udržitelnému) způsobu hospodaření. Kvůli výše uvedeným důvodům nekvality půdy musejí tito odvážlivci projít řadou drastických opatření, mezi nimiž je nutnost nechat půdu mnoho let samovolně „vyčistit“ k těm nejméně opruzným. Samotná certifikace ekologického zemědělství (bio, chcete-li) pak znamená nejen neuvěřitelné množství úředních postupů, ale také obrovské finanční náklady na jejich získání. Proto mě vždy poněkud zvedne ze židle, když je bio šmahem označeno jako podvod.
Jestliže totiž něco podvod není, pak je to právě bio, má-li tedy příslušnou certifikaci[ii]. Bez certifikace není bio a nelze mu věřit. Jak je ale možné, že bio není podvod? Je to jednoduché: multimiliardové příjmy potravinářského průmyslu (chemie je levnější než náprava stavu půdy, a proto jsou potraviny z konvenčního zemědělství neuvěřitelně nekvalitní, ale díky tomu, že je celosvětově kupujeme, se na nich dá báječně vydělat) na celém světě dovolují tomuto odvětví ovládat média skrze reklamu a uplácení médií. Jestliže by kterýkoli z drobných bio zemědělců udělal cokoli proti ekologickému způsobu hospodaření, průmyslové koncerny by se toho okamžitě chytly a skrze mediální nástroje, jež mají na rozdíl od drobných zemědělců k dispozici, by dotyčného (i celý „obor“ bio) zničily. Proč se tak dosud nestalo? Protože bio certifikace je tak náročná, nákladná a – hlídaná, že se v ní skandály prakticky nevyskytují. Pro zemědělský průmysl totiž „hnutí bio zemědělců“ představuje vážnou konkurenci: jemu nevadí jeden, dva, sto, tisíc samostatných eko zemědělců. Problém je, když jejich produkty začne vyžadovat jediný článek tohoto podnikání – zákazník. A stále více lidí si uvědomuje nenormálnost chemotravin, jejich zdravotní rizika i nejistotu objektivity jejich „vědeckého“ výzkumu a začínají vyhledávat normální, standardní potraviny – jež jsme smutnou shodou okolností museli začít označovat nálepkou bio… A protože těchto zákazníků, kteří bio vyžadují v regálech obchodů a nakupují ho, je každý rok jen v Evropě zhruba o tři sta (!) procent více než v roce předchozím, začínají se běžnému potravinářskému průmyslu srážet obě „půlky zadku“ strachy… strachy, že přijde o své peníze.
Pro nás spotřebitele by to časem mohlo vést k tomu, že budeme moci zrušit certifikaci bio a současné běžné chemotraviny budeme označovat – jakkoli: třeba právě takto. Osobně se ale poněkud skepticky domnívám, že je to prozatím nereálná hudba budoucnosti.
Přesto máme my spotřebitelé v ruce moc, která je větší, než si vůbec uvědomujeme: svou každodenní volbou toho, co kupujeme a od koho to kupujeme, dáváme jasně najevo, co chceme na trzích a pultech obchodů vidět a do čeho jsme ochotni investovat své peníze. Bylo by úžasné, kdyby každá zbožňovaná žena od této chvíle věděla, proč kupuje bio a proč je dobré do něj investovat… Znamená to totiž investici do vlastního zdraví.
Poznámky:
[i] Je zajímavé, že ani označení průmysl neodradilo většinu lidí k tomu, aby jeho produkty nakupovali, přestože je zřejmé, že toto slovo nemůže vyprodukovat nic přírodního.
[ii] V České republice ji můžete dohledat u příslušných ekologických organizací, například na stránkách Probio Ligy a www.biospotrebitel.cz