To největší tajemství ze všech… naše smrt. Naposledy jsem byla na pohřbu před několika lety, během nichž jsem o smrti hodně přemýšlela a hodně jsem o ní četla, a – před pár dny. Rozdíl mezi oním předposledním a posledním pohřbem byl zásadní také v tom, že mezitím jsem začala dělat a učit jógu a – navštívila jsem několikrát Indii… Co mi při onom klasickém západním způsobu loučení se se zemřelým tanulo na mysli?
Na Západě se při pohřbu objevuje atmosféra smutku, konečnosti, výběr skladeb často vychází z písní moderní hudby o konci, v lepším případě o věčném životě TAM, přičemž ono tajemné „tam“ raději nikdo nespecifikuje. Hovoří se o konci, o vzpomínkách, o místě, kde se nakonec sejdeme všichni.
Na Východě se otevřeně truchlí, ale smutkem se jako hlavní nitka line jistota pokračování života po smrti.
Medvědí služba ateismu lidem
A tak mě už delší dobu napadá, jakou medvědí službu nám, příslušníkům západní ateistické (vědecké a vyspělé) civilizace, poskytuje to, že v nic nevěříme. Zrušením (a ironizací a zesměšňováním) víry v Boha (a víry v posmrtný život) jsme připravili nejvíce stresů sami sobě – smiřovat se od dětství přes dospělost až po stáří s tím, že veškeré naše úsilí je marné, že zánikem naší fyzické schránky zanikne i celá naše bytost, a to – řečeno věroučnou terminologií – na věčnost, je věru nesmírně stresující až paralyzující pomyšlení.
A protože jistotu toho, co bude po smrti, získáme všichni právě teprve, až bude smrt probíhat u nás (a po ní), za tohoto života máme možnost volby: buď zvolit ateismus a deprimující pomyšlení věčného konce po fyzické smrti, nebo víru v to, že v nějaké podobě budeme po smrti existovat dále.
Získávat během jednotlivých vtělení cenné zkušenosti
Mně osobně nejvíce vyhovuje a logicky vyplývá z faktu a uspořádanosti života samotného východní princip reinkarnace duše, která v průběhu staletí a tisíciletí prochází různými fyzickými vtěleními tak, aby zažila co nejvíce zkušeností. To vše vychází z premisy pozdějšího data (duchovní směry 20. století), že jednotlivé duše jsou vlastně částečkami Boha, který – aby mohl prožít sám sebe – nás „vypustil“ do světa a životů, abychom prošli nejrůznějšími životními modely a s postupem inkarnací byli stále moudřejší a zkušenější.
Reinkarnace a cykličnost přírody
Při pohledu na moudrou Přírodu se rovněž nemohu ubránit silnému dojmu, že celý vesmír i naše (z pohledu univerza) nicotná planetka prochází většími či menšími (až mikro) cykly – velký třesk znamenal úvod jednoho takového cyklu, jenž je pro nás nyní nejzásadnější, neboť v jeho rámci žijeme i my. Je pravděpodobné, že však takovýchto „velkých třesků“ mohlo být více (teorie superstrun). Cykly tak prochází nejen celý vesmír, ale i jednotlivé galaxie, naše planeta (vzpomeňme jen roční cykly, měsíční cykly, sluneční cykly atd. atd.), zvířata, rostliny i my. Ve vesmíru založeném na cykličnosti je pak pro mne nepochopitelná a nelogická představa, že by stejným(i) cyklem/cykly neměl procházet i člověk se svými životy.
Vždyť jaký smysl by mělo prožít jediný život, kdyby to neměl být souhrn zkušeností pro život další – pro další cyklus? 🙂 Myslím, že Příroda a vesmír (a Bůh) jsou mnohem moudřejší, než aby plýtvaly nesmyslnými životy bez pokračování v tak obrovském měřítku, v jakém se na planetě (a na dalších místech vesmíru) nacházíme nejen my lidé, ale všechny živé bytosti.
Daniela Pilařová
Ilustrační obrázky převzaty z: wikimedia.com a https://christhehumanist.files.wordpress.com/2012/01/soul__meet_death__by_cheeseboy18193.jpg.