Ukázka z knihy Než si proženeš hlavou kulku autora Jana van Helsinga (vydává Anch Books v létě 2017).
Sebevražda je třináctá nejčastější příčina smrti na světě a mezi deseti až čtyřiadvacetiletými lidi zaujímá dokonce třetí příčku. Za jeden rok si smrt vlastní rukou celosvětově zvolí více než 800 000 lidí – přitom by k těmto sebevraždám často vůbec nemuselo dojít. V rozhovoru s redaktorem serveru Focus-online Stefanem Wagnerem vypráví Kevin Hines o svém sebevražedném pokusu toto: „Dlouho jsem tam (na mostě) stál a plakal. Říkal jsem si, že přijde-li někdo, kdo mi ukáže, že si o mě dělá starosti, pak neskočím. A někdo přišel – byla to hezká mladá žena se slunečními brýlemi a německým přízvukem. Zeptala se mě, jestli bych ji mohl vyfotit. Do očí se mi vyřinuly slzy, ale fotku jsem jí udělal. Řekla ‚díky‘ a odešla. Rozběhl jsem se a skočil přes zábradlí do prázdna. Zábradlí sahá asi jen do výše prsou… Ve chvíli, kdy se mi nohy odlepily od mostu, jsem si uvědomil, že dělám chybu. Pomyslel jsem si: ‚Sakra, co to tady dělám?‘ Nechtěl jsem umřít! Těch 67 metrů zvládnete pádem asi za čtyři vteřiny. Otočil jsem se ve vzduchu tak, abych padal nohama napřed. Vteřiny do nárazu o hladinu mi připadaly jako celá věčnost a bolest byla neskutečná. Ponořil jsem se a klesal hlouběji a hlouběji do temnoty, až bylo všechno okolo mě černé. A pak jsem se začal pochybovat nahoru ke světlu… a vynořil se. Nárazem jsem si zlomil několik obratlů. Pak jsem si všiml, že se mě zespodu dotýká nějaké zvíře. ‚To snad ne!‘ pomyslel jsem si, ‚přežil jsi skok a teď tě sežere nějaký žralok.‘ Byl to ale lachtan, který si se mnou chtěl hrát a držel mě nad vodou. Zachránil mi tím život. Na fotkách, které z mostu vyfotili turisté, je toto zvíře vidět, jak mi pomáhá, abych se neutopil. Zázrak! Po několika minutách mě pobřežní hlídka vytáhla z vody ven.“ *
***
Věříte, že to byla náhoda, že Kevina Hinese zachránil lachtan? Nyní vy i já víme víc o tom, jak funguje duchovní svět a jak zasahuje do našich životů. Rozhodnutí však musíme učinit sami a teprve pak dostaneme i pomoc.
První krok k řešení problému je často ten, že sebereme odvahu a přiznáme si, že tam, kde jiní oslavují a radují se, se nám nedaří. Rok a půl se mi to dařilo před většinou lidí tajit, než jsem se odhodlal to před nimi přiznat. A jako důsledek rezonance mi někteří hned nabídli pomoc. To je důležité! Je dobré si o tom s někým promluvit, nejlépe s partnerem či partnerkou. Možná je na tom podobně a možná se stejně jako vy o tom stydí mluvit, protože nechce přiznat, že si je v životě nejistý, vykořeněný, nemá tušení, jak dál, nevidí v ničem smysl… Mluvme o tom se známými, s přáteli nebo profesionálními pomocníky. Mnozí jsou na tom stejně jako my.
To, že o tom s druhými promluvíme, vede ke hledání řešení.
Hlavní však je, že už na to člověk není sám! To je nejdůležitější! I pro mě bylo nejhorší, když jsem na začátku roku 2012 přestal vidět smysl své práce, a tím pádem jsem přišel rovněž o smysl života. Pokud se člověk necítí potřebný, pro co a z jakého důvodu tedy ještě žije? Teprve když jsem se odvážil si svoji situaci přiznat, ukázalo se, že mnoho jiných je na tom podobně jako já. A najednou jsem už nebyl sám!
Obrázek byl převzat ze stránky http://www.utrgv.edu/som/student-wellness/_files/images/suicide-prevention-banner.jpg