Na houby! Rostou pýchavky i žampiony

Vydejte se na houby! Zatímco ostatní kraje České republiky hlásí všemožné druhy hřibů a další vysoce kvalitní houby, tak na severní Moravě a ve Slezsku, jak se zdá, je výběr mnohem užší. Přesto lze najít vynikající houby, třeba pýchavky, které z neznámých důvodů nebývají sbírány, a pečárku (žampion) polní.

Pýchavka obecná

Je to tak unikátní houba, že si ji prakticky nemůžete splést se žádnou jinou, třeba jedovatou. Pýchavek je hodně druhů a mně se po delší době podařilo najít klasickou pýchavku obecnou (na titulní fotce). Na rozdíl od ostatních druhů pýchavek (hruškovité, dlabané, obrovské apod.) má tato viditelné výčnělky na povrchu, jakési „bodláčky“. Pýchavky jsou chuťově vynikající houby, které – pokud jich najdete dostatek – se vyplatí používat i jednodruhově. Jsou nesmírně lahodné. Sbírám je odmalička, neboť moji prarodiče pocházeli z Jihlavy a v tomto regionu je zvykem tyto úžasné houby sbírat a používat v kuchyni. Vynikající z nich je třeba houbová smaženice.

Pečárka polní

Je to skvělá houba, která roste hlavně na pravidelně sekaných loukách a polích. Atlasy ji často zmiňují jako nejlepšího adepta na záměnu se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou, což popravdě nechápu, protože odlišovacích znaků je opravdu habaděj. Pro mě je nejdůležitější ten, že lupeny jsou VŽDY zabarvené: v mládí dorůžova, později do (až) temně čokoládově hněda, zatímco muchomůrka zelená (a varianta bílá – „smrtící anděl“) mají lupeny vždy bílé. Pečárka navíc nevyrůstá z pochvy a stavba i naleziště jsou od muchomůrek naprosto odlišné. K záměně však může dojít s jedovatou pečárkou zápašnou (níže). Pečárka (žampion) je univerzálně použitelná houba – její větší exempláře často plním tempehovo-sýrovou směsí a zapékám (podávám s bramborami), případně ji dávám do polévek, smaženic i houbových omáček.

Pečárka zápašná (jedovatá!)

Její uvaření může být velkým zdravotním průšvihem, protože jako každá jedovatá houba neblaze působí na ledviny a játra. Naštěstí je od ostatních pečárek, zejména té polní, dobře odlišitelná dvěma hlavními znaky: při řezu u báze (u hlíny) rychle mění barvu v sytě žlutou a tato barva po chvíli mizí. Ukazuje to jasně obrázek vpravo. Druhým znakem je, že nepříjemně voní po dezinfekci (pach se prý s vařením stupňuje, ale to jsem nezkoušela 😉 ). Podle atlasů hub existuje ještě třetí rozlišovací znak – tvar klobouku, který je charakteristicky v první třetině „zlomen“ téměř do pravého úhlu. U starších exemplářů, které mají rozvitou hlavičku, to však nemusíte dobře poznat (část „skosené“ hlavičky je vidět na fotce vlevo). Dobře je opět vidět žlutý řez třeněm.

Zajímavé je, že podrobná Encyklopedie léčivých hub uvádí u jedovaté pečárky zápašné léčivé účinky! Ty má ovšem i smrtelně jedovatá muchomůrka zelená, neboť zkoumání byly podrobeny jednotlivé účinné látky hub (a také jejich nejjedovatější složky). Uvádím to zde pro zajímavost, rozhodně to není doporučení jít si jedovaté houby nasbírat a zkusit se jimi jakkoli léčit!

A pro dokreslení úspěšnosti houbové mytologie a (zejména v anglosaských zemích až paniky z jakékoli houby sebrané v přírodě) zde nabízím link na krásný díl seriálu Vraždy v Midsomeru s názvem Smrtící anděl, což je vynikající detektivka s muchomůrkou zelenou v hlavní roli ;-).

Majitele smartphonů pak upozorňuji na mobilní aplikaci iHoubař – ta nabízí první rozlišovací pomoc do terénu!

Krásné zážitky s cennými houbami přeji! 🙂

Daniela