Indie je má láska. Když jsem byla na gymnáziu a na vysoké škole (humanitního směru), mí intelektuálští přátelé a známí byli Indií posedlí. Jméno země vyslovovali s posvátnou úctou a mě tím neskutečně štvali. A Indie taky. Tehdy jsem si říkala – tak TAM já teda nikdy nepojedu!
Jenže osud všechno zamíchal jinak…
Když jsem na jaře v roce 2011 začala dělat jógu, spadla jsem do ní přímo po hlavě a ukázkově (můj příběh o proměnách s jógou najdete zde). Hned v létě jsem se rozhodla, že musím navštívit zemi jejího původu – ne pro tu zemi samotnou, ale protože tam vzniklo něco tak úžasného, jako je jóga. V lednu 2012 jsem se tam vydala poprvé na celý měsíc a – od té doby se tam pravidelně vracím. Bez Indie už asi neumím žít…
Za týden letím do Indie znovu… V březnu jsme byly se skupinou jogínek na Bali, ale popravdě, i když je to krásná země, pro mě při srovnání s Indií prostě pokulhává. Asi proto, že Indie je prostě láska a ono těch velkých lásek v životě zase tolik není. Za týden poletíme z Prahy na londýnské Heathrow a pak přímým letem do Bangalore, hlavního města státu Karnataka v jižní Indii. Odtud se přesuneme autobusem do Mysore, města, které mě v Indii prozatím uchvátilo nejvíc.
Mysore je město, o kterém se traduje, že se v něm narodila jóga. Kromě toho je to město tradičních řemesel, nejrůznějších profesních cechů a vzorkových prodejen chráněných certifikáty. Je to také místo, kde je jeden z nejproslulejších indických trhů – Devaraja Market. Kdo chce ovoce, šperky, kosmetiku, služby, koberce, dřevěné a další výrobky, pro toho je Devaraja Market ideální místo.
Pokud ale hledáte certifikovaný výrobek, který bude opravdu z cedrového dřeva, a nejen z napodobeniny, je dobré zajít třeba do Cauvery Handicrafts Emporium, vládou zaštítěný obchod s rukodělnými certifikovanými výrobky.
Cesta na západ
Z Mysore se přesuneme vnitrozemím (a opět autobusem) do klasického cíle našich indických misí – do města Gokarn ve stejném státě. V poslední době tam bydlíme v Arya Ayurveda Panchakarma Centre přímo na pláži Kudle beach. Odtud podnikáme výlety třeba k velké Shivově soše do Murudeshwaru, k vodopádům Jogg falls a do dalších krásných míst.
Proč do Indie jezdím?
Když jsem kdysi poprvé vyšla v Cochinu v Kerale z letištní haly ven na indický vzduch, moje první myšlenka byla – jsem doma. A druhá byla – kde je ten nepořádek a špína, o které všichni mluví a kterou straší? A bylo to. Po čtrnáctidenním pobytu v ášramu ve Vatanappally jsem pak týden jezdila po Indii sama místními autobusy s místními lidmi, jedla jsem místní jídlo, prohlížela si zemi. Další týden jsme s kamarádkou Monikou jezdily spolu, ale opět tak, že jsme se mísily mezi místní, přizpůsobovaly se tamní kultuře a způsobu života a měly se moc dobře.
Indická společnost, indičtí lidé
Když čtu v českých médiích hrůzy o Indii, nechává mě to chladnou. Jih této země znám celkem dobře a vím, že na ostravském Masarykově náměstí bych se v noci cítila daleko méně bezpečně než tam, kde se pohybuji v Indii. Co mě ale na Indii uchvátilo nejvíc, jsou lidé. Jejich věčně usměvavé tváře, radost, ochota a snaha pomoci (i když to třeba vůbec nechcete 🙂 ). Po návratu do Čech se vždy musím zpět nalaďovat na protáhlé otrávené obličeje lidí, kteří většinou naprosto netuší, jaké historické osobní štěstí měli, že se narodili zrovna tady, kde nedostatkem netrpí nikdo, a že v něm žijí, si myslí jen ti nejméně pokorní (kterých je hodně).
Myslím si, že každý Čech (a obecně člověk ze západní civilizace) by měl do Indie povinně aspoň jednou zajet. Víte proč? Naučit se chovat. K blízkým i k sobě samému. To, že Zápaďáci do Indie nejezdí masově, má ale jedno velké pozitivum: že si ta úžasná země může zachovat svou tvář. Vždy, když sedíme se skupinkou jogínů na pláži nebo v restaurace na Kudle Beach, si říkáme – ještěže to Zápaďáci nevidí, že neví, jak je tu krásně. Kdyby se sem hromadně nahrnuli, tak by možná to krásné z duší místních částečně setřeli. A to by byla škoda…
Už se na tebe moc těším, Indie, lásko moje…