Od ledna třídílný cyklus Zdravá strava podle čínské medicíny (online)!

chatsworth-road-flatsTaké máte rádi město? Vesnice je pro vás moc „malá“? Ve městě je však daleko rozumnější (i finančně) pořídit si byt, ať už v nájmu nebo koupí. Pokud dům, tak většinou směřujeme mimo město. Jak tento problém vidí manželé Vladimír a Valeria Dubkovští, autoři vzdělávacího programu Nektar pro duši?

Níže uvedená ukázka je z knihy Nektar pro duši – cesty lásky, kterou připravujeme pro nakladatelství Eugenika.

Vztahu prospívá i velký dům, v němž si můžeme uchránit soukromí. Mezi našimi přáteli jsou i velmi bohatí lidé, kteří dávají přednost bydlení v centru velkoměsta, blízko všech vymožeností civilizace a svého podnikání. Avšak ve městě můžeme bydlet jenom v bytě, třebaže velkém, komfortním a perfektně zařízeném, ale přesto jen bytě. Ani nejlepší byt se nedá srovnávat s domem. Samozřejmě že dům je vždy daleko od centra velkoměsta. Ale na co potřebujeme městské centrum s jeho dopravními zácpami a smogem, jestliže tam nepracujeme? I kdyby se pracoviště firmy nacházelo přímo ve městě, současné komunikační prostředky a informační technologie nám umožňují vést agendu, aniž bychom vyšli z domu.

Jestliže máte možnost volby (finanční i pracovní), jsem jednoznačně pro rodinný dům. Nepředstavuje pouze jinou kvalitu bydlení, ale úplně jinou životní filozofii. Dům napomáhá harmonizaci rodinných vztahů bez ohledu na délku jejich trvání.

Lidé se nás často ptají, jak se nám podařilo, že se na sebe těšíme a za tolik let jsme se neomrzeli. Odpovídám jim upřímně, že nám pomáhá dům.

Jakmile se nám v podnikání začalo dařit a naše finanční situace se zlepšila, hned jsme uvažovali o novém bydlení. Přiznám se, že jsem Vladimírovi navrhovala, abychom koupili velký byt na Vasiljevském ostrově v Sankt Petěrburgu. Narodila jsem se tam a strávila své dětství. Bylo neuvěřitelné, že byt, v němž naše rodina bydlela v padesátých letech minulého století, byl volný a na prodej. Ale osud měl jiné plány, a tak jsme nakonec koupili dům dvě stě kilometrů od Petrohradu ve starobylém městě Velký Novgorod. Nebudu tady líčit podrobnosti našeho stěhování, ale koho by to zajímalo, může si na našich stránkách přečíst knihu Znaki suďby (Znamení osudu), v níž Vladimír popisuje celý náš život.17

Když jsme se přestěhovali do rodinného domu, každý člen naší rodiny získal vlastní životní prostor. Co je neméně důležité, hned jsme se dohodli na pravidlech společného soužití. Jedním z prvních bylo pravidlo respektování svobodné vůle a soukromí.

Zařídila jsem se v horním patře, kde se nyní nachází moje ložnice, pracovna a zimní zahrada s velkým počtem nejrůznějších rostlin, které prostě zbožňuji!

Vladimír se nastěhoval o poschodí níže, kde má ložnici a pracovnu. Součástí jeho území se stala také garáž.

Všechny ostatní místnosti – jídelna, obývací pokoj, knihovna, pokoje pro hosty a sauna s minibazénem -jsou společné a jejich používání se nijak neomezuje. Syn a dcera mají vlastní pokoje, ale obvykle jsou prázdné, protože děti už vyrostly a rozhodly se zůstat v Petrohradu.

Co se týká osobního území, stanovili jsme si zvláštní režim. Ostatní členové rodiny mohou vstoupit jen se souhlasem majitele, jenž se vyjadřuje jednoduchým znamením, a to otevřenými dveřmi. Dveře jako by říkaly: „Vejdi, rád tě vidím.“ Zavřené dveře taktéž jasně dávají najevo, že je člověk zaneprázdněn a nechce být rušen. V případě nutnosti existuje telefon, můžeme si zavolat a zeptat se.

Přestože žijeme v jednom domě a společně pracujeme, při takovémto režimu fungujeme autonomně a setkáváme se během dne pouze v jídelně. Máme ještě jeden rituál, a to každodenní procházky. Každý večer a za každého počasí se hodinu a půl až dvě hodiny procházíme a bavíme se. Tady už hovoříme a hovoříme…

V rodinném domě bydlíme od roku 1999 a mohu pravdivě říct, že náš vztah s mužem je teď mnohem lepší, než byl před stěhováním do Velkého Novgorodu. Samozřejmě že to není jen domem, ale v upevnění naší rodiny hrál důležitou roli.

Mimochodem jestliže se podíváme do historie předsovětského Ruska, zjistíme, že v každém panském sídle se nacházelo oddělené bydlení pro ženy, kam měli muži vstup zakázán.

Pokud si teď někdo z vás smutně povzdychne, že nemá žádné vyhlídky na koupi velkého domu, musím vás rychle ujistit, že k tomu, abyste se naučili vážit si jeden druhého, žádnou rezidenci nepotřebujete. Existuje naopak spousta příkladů, v nichž přepychové paláce připomínají spíše dějiště válečných událostí než útulné rodinné hnízdečko. Revoluci je nutné začínat od hlavy, a ne od obytné plochy. Na velké ploše se však dělá všechno snadněji než v těsném prostoru.“