Čínská medicína z pohledu západního bylináře je nesmírně zajímavá. Text jsem upravila a převzala od rakouského autora (kulturního antropologa a etnobotanika) Wolfa-Dietera Storla z jeho knihy Bylinářské tradice moudrých žen a mužů aneb Hlubší pohled do světa bylin.
„Orgány jin jsou „tmavé, vnitřní“ orgány, například játra (sídlo duše a zásobárna krve), slezina (centrum myšlení), plíce (sídlo energie), srdce (sídlo prchlivého ducha) a ledviny (sídlo vůle). Orgány charakteru jang jsou naopak „duté“ a spíše „vnější“. Jsou jimi žlučník, tenké a tlusté střevo, žaludek a močový měchýř. Těchto deset orgánů je spojeno se dvěma dalšími, které jsou pro akupunkturu stejně důležité, avšak postrádají jakýkoli empirický protějšek: „trojitý zářič“ a oběhově-sexuální orgán „brána života„. Stejně tajemný (pokud jde o západní medicínu) denní biologický rytmus vysoké a nízké aktivity (orgánů) umožňuje doktorovi určit správný čas pro podávání léčby.
Orgány mají mezi sebou vzájemný dynamický účinek. Tvořivé (jang, aktivní, tonizační) a ničivé (jin, uklidňující, uvolňující). Podle výchozího pojetí všechno souvisí se vším a ovlivňuje vše ostatní. Zima směřuje k jaru, jaro k létu atd. Dřevo působí na oheň (např. třením klacíků), oheň zemi (popel), země kov (rudy se rodí v půdě), kov vodu (tavení) a voda opět dřevo (např. růst stromů). Stejně tak ledviny „vytvářejí“ játra; játra „tvoří“ srdce; srdce „utváří“ slezinu a slezina aktivuje plíce.
Z tohoto předpokladu logicky vyplývá použití v praxi: je-li zdrojem zimy podzim, pak potíže s ledvinami (zima) vznikají v plicích (podzim). Akupunkturista ošetří plíce, aby pomohl ledvinám! Není divu, že mysl význačných hostů z Americké lékařské asociace (AMA) v tu chvíli žasla. Dokonce i prvotním cílem čínské medicíny není ani tak navrátit pacientovi zdraví jen tak a pro radost, nýbrž proto, aby celý svět fungoval správně a došlo ke znovunastolení harmonie vesmíru.
Akupunkturisté musejí procházet dlouhým a nelehkým výcvikem. Při vzdělávání studentů se používají voskové panny v životní velikosti, na nichž se učí vyhledávat přesné umístění meridiánových bodů…
„Králem léčivých bylin“ je žen-šen (ren shen) neboli ženšen pravý náležející mezi břečťany a rostoucí ve stinných lesích. Jeho kořen připomíná lidskou postavu a podle Číňanů je všelékem pro celý lidský organismus. Farmakologové po dlouhou dobu zcela popírali jeho medicínskou hodnotu. Japonští vědci zjistili kolem třinácti různých saponinů, ať už neutrálních nebo s protichůdnými účinky na tělo – některé krevní tlak zvyšují, jiné snižují. Avšak právě tato zjevná protikladnost Číňany nadchla – indikuje v rostlině jak prvek jin (sedativum), tak prvek jang (tonikum). Tělo si ze ženšenu vezme, co potřebuje. Existují stovky možných způsobů využití této rostliny. Kořeny se pak pedantsky třídí na hlavní kořen, celkový kořen, postranní kořeny, kořenové vlášení a kořenové vrstvy, přičemž každá část má vlastní účinnost. Vaří se včetně kůry či bez ní, s cukrem, v páře, suší se na slunci, obohacuje sírou a podává v kombinaci s jinými bylinami ve formě čajů, prášků nebo polévek. Například na podporu oběhu se ženšen podává s medem a skořicí, na podrážděný žaludek s kozincem sladkolistým.
Stejná důležitost se připisuje pelyňku, který se z důvodů svých jangových vlastností používá alopaticky na hluboko usazené jinové choroby. Spaluje se na špičce akupunkturní jehly (jangová jehla, která byla do těla zatočena po směru hodinových ručiček) nebo přímo na kůži, jakmile se jehla vytáhne z těla. Popel se poté shrne do ranky…
Bylinkářství v Číně přežilo dodnes. Mao se nezajímal o teoretickou otázku, proč bylinky a akupunktura fungují – pouze o to, že působí ve prospěch mas. Praxe předchází teorii: „Má-li lék příznivé účinky, není třeba plýtvat časem a zdroji na chemické pousy za účelem izolace jeho účinných složek.“ Zakládají se bylinkářské zahrady s 1 500 druhy s cílem pěstovat léčivé byliny a vyučovat desetitisíce „bosých“ doktorů rozpoznávat a pěstovat jimi používané důležité léčivé rostliny.“
Vydalo nakladatelství Kořeny, Praha 2015