Podstatou naší existence je nepřetržitá změna. Proč jsme nervózní a v křeči? Je to proto, že se necháme rychle vyvést z míry, neboť máme někdy pocit, že víc už nezvládneme. A nevíme, jak se uvolnit. Chceme-li mít ke každodennímu životnímu kolotoči uvolněnější postoj, měli bychom pochopit, že se jedná o běžný stav. Životem prosvištíme jako rychlovlakem: okamžik za okamžikem, jedna scéna nahání druhou, míhá se krajina, lidé, roční období, léto, zima… Hlavou nám proletí myšlenka, ale za desetinu sekundy už na ni zapomeneme. Sluchem zachytíme zvuk, který za chvíli ustane. Otevřeme oči a smysly nám zaslepí úžasné ranní světlo. Párkrát zamžouráme a už je opět půlnoc. Přátelé nám do života vstupují a zase z něj odcházejí. 
Naši příbuzní stárnou a umírají. Nedávno nám bylo sedmnáct a srdce nám při prvním polibku tlouklo vzrušením. Za pět minut se podíváme do zrcadla a vidíme v něm už jen strhanou tvář a šedé vlasy. Střídáme oděv, práci i bydliště. Na účtu máme občas hodně peněz, jindy je úplně prázdný. Někdy sice něco vyhrajeme, ale stejně často prohráváme. Žádná chvíle se nepodobá druhé. Pořád něco přichází a odchází. Nic netrvá věčně. Moc málo si uvědomujeme, že ve vesmíru to takto chodí. Raději se udýchaní jako maratonští běžci honíme za svými každodenními cíli: rychleji, výše, dále. Podaří-li se nám občas zařadit pauzu, není na tom nic špatného. Zastavit se, nahlédnout do sebe a změnit úhel pohledu. Posadit se a dýchat. Pohleďte do svého nitra a shoďte ze sebe na chvíli veškeré napětí. Uvolněte se a pozorujte jednou jen sami sebe.
Ukázka z knihy autora Li Č’-Čchanga Sedni si a nedělej nic, kterou v roce 2016 vydává nakladatelství Anch Books.