Přijíždíme do jihoindické oblasti Bylakuppe za městem Mysore, kde leží nádherný buddhistický komplex Namdroling Monastery neboli Golden Temple. Po cestě nám náš hinduistický řidič hrdě povídá o tom, jak Indové v 50. letech 20. století poskytli azyl statisícům utečenců z Tibetu, okupovaného a vypleněného Číňany. Zmiňuje Dharmsalu, kam se ukryl současný čtrnáctý dalajlama a odkud dodnes řídí svůj formálně neexistující „stát ve státě“ – stejně jako tibetskou menšinu v Indii. Tak jako se z Dharmsaly stalo tibetské město, vzniklo po Indii i mnoho dalších uprchlických sídel.
Míjíme ceduli se jménem vesnice a ozdobnou bránou a kulisy příběhu se jako mávnutím kouzelného proutku proměňují – mění se tváře lidí a namísto jihoindických „čmoudíků“ vidíme z autobusu snědé tibetské tváře, ale se šikmýma očima. U domů vlají tibetské modlitební praporky. Objevují se názvy restaurací s hrdým přídomkem „Tibetian“. Indové se ocitají v menšině a viditelně fungují v této oblasti jen jako poskytovatelé služeb, trhovci nebo turisté. Jsou zde na návštěvě. Krajina je indická, prostředí a lidé tibetští. Indičtí návštěvníci se chovají uctivě a pokorně. Míjíme skupinky tibetských mnichů, dětí, babiček.
Za
číná se mě zmocňovat pocit studu. Vzpomínám na současnou českou hysterii ohledně uprchlíků, mohutně podporovanou evropskými médii. Na naši neochotu přijmout kohokoli, jehož barva pleti a náboženství se liší od toho, co známe. Poznání. To je slovo, které se mi neustále vrací. Poznání, které nám v Česku nesmírně chybí. Poznání toho, že svět je multikulturní a barevný. A že když máme možnost projevit své lidství – a tedy to, co nás odlišuje od zvířat a instinktů, které velí zachovat si teritorium a žvanec – selháváme. A nazýváme to opatrností, obavou z islamizace, obavou z nepřizpůsobivosti těch, kdo přicházejí. Bojíme se, že nám přistěhovalci sníží životní úroveň. Že budou znásilňovat naše děti, že budou nosit burky a černé hávy. Ve skutečnosti se bojíme jinakosti. Bojíme se jí, protože ji neznáme, protože historicky se náš stát stal bílým ostrovem na planetě barev, vyznání, kultur. Kdo tím ztrácí?
Těm, kdo to potřebují, nechceme poskytnout to, co jsme vybudovali a kam jsme došli. Přitom žijeme v západním světě a standard našich životů, a to i u sociálně slabých skupin, je neskonale vyšší než v Indii (a většině světa), která kdysi nabídla místo k životu lidem, o nichž tehdy věděla stejně málo jako my o „našich“ uprchlících. Chudá, rozvojová Indie s miliardou lidí byla ochotná se podělit o své zdroje a stejně jako my nyní netušila, jak se uprchlíci zachovají, zda nepotibetští celé regiony, zda nezpůsobí rozmach buddhismus v Indii (mimochodem obojí opravdu způsobili a obohatilo to Indii i je samé).
Jak je možné, že námi opovrhovaný rozvojový Východ s mizerným hrubým domácím produktem pomocnou ruku nabídl? Že ji nabídla přeplněná a chudá země a my stejné gesto lidskosti odmítáme? Jak řekl na své schůzce s příznivci v listopadu 2015 v Ostravě Karel Schwarzenberg: nejhorší je, když lidské skutky a myšlenky řídí strach. I při nejdivočejších propočtech vychází počet uprchlíků do Evropy na jedno procento navíc k původním obyvatelům. V Česku se jedná dokonce jen o zlomek procenta. Přesto se nechceme podělit o to, o co jsme se nezasloužili (že historicky patříme do nejbohatší části světa), nechceme ani malou část nabídnout onomu zlomku procenta těch, kdo to potřebují. Neuvědomujeme si, že naše ohrnování nosů nad dělnickými profesemi a jím způsobená díra na pracovním trhu může být skvěle zaplněna těmi, kdo přicházejí, budou-li ze strany vlády moudře a uvědoměle směřováni tak, že se rozptýlí mezi původní obyvatele, že nevytvoří ghetta hlídaná policií. Prozatím máme bohaté zkušenosti s tím, jak neintegrovat Romy, jak je nenávidět, odsouvat do izolace sociálně nejslabších ghett, to vše pod mantrou jejich nepřizpůsobivosti. A to jsou prosím pěkně původní Češi, ať se nám to líbí nebo ne!
Zapomněli jsme na vlastní české uprchlické vlny na Západ po roce 1948 a 1968, kdy nám bohaté země poskytovaly své hmotné statky, svou sociální podporu (!) placenou z daní tamějších původních obyvatel, svůj prostor, svá pracovní místa, své pozemky k životům. Chápali jsme to jako přirozenost – chceme to, co nemáme, a hostitelská země ať nám to nabídne! Možnosti mají být přece pro všechny stejné! Zapomínáme na vděčnost, se kterou čeští emigranti – přičemž důvodem jejich emigrace byla v drtivé většině jen snaha dostat se do bohatší společnosti a do prostředí politické svobody; pro potlačování vlastních lidských práv či přímo pro ohrožení života utíkal ze socialistického Československa jen zlomek – přijímali nové životní šance v Západním Německu, v Rakousku, ve Francii, v Itálii, ale i za oceánem ve Spojených státech, v Kanadě, v Austrálii a mnohde jinde.
Jsme tak mediálně negramotní, že hlavním zprávám z médií, dávno koupených politiky, a tudíž nesvobodných (například Lidovky a Dnes koupené Andrejem Babišem), přikládáme hodnotu pravosti, pravdy. Neumíme číst mezi řádky, nedaří se nám zasadit situace do historického celosvětového kontextu, neučíme se ze zkušeností vlastních ani ze zkušeností ostatních zemí.
Dopisuji tento text nad ránem a právě v tuto chvíli slyším muezzina, který zde v Mysore svolává místní (nemalou) muslimskou komunitu k modlitbě. Muslimové zde žijí v klidu a míru vedle křesťanů, hinduistů, buddhistů. Devadesátiprocentní hinduistická většina zde v posledních desetiletích nebrojila a nebojovala proti muslimské hrozbě, propracovali se k toleranci a snášenlivosti a žijí tu už stejnou dobu vedle muslimů zcela spokojeně s vědomím, že multikulturalismus není hrozba, že je to obohacení. Když mu dají šanci. Když dovolí „těm odjinud“ integrovat se.
A to je další mantra, kterou Češi tak rádi opakují. Že totiž jsou uprchlíci neintegrovatelní. Přitom dosud neměli čas ani příležitost ukázat, zda se umějí, nebo neumějí integrovat. Jsou u nás jednoduše příliš krátkou dobu (tedy těch pár desítek, kteří nechtějí dále na Západ, ale chtějí zůstat přímo v ČR). Prozatím se vzpamatovávají z toho, že museli opustit vše – nejen své (mizerné a malé) hmotné statky, ale i své (zčásti vyvražděné) rodiny, svou minulost, své rody, krajinu a kulturu, do které patří. „Přivítala“ je země plná nenávisti, která jim nasadila pouta a deportovala je do uprchlických táborů. Ghettizace začala. A jestliže bude pokračovat, nebudou mít šanci se integrovat a začnou se bouřit.
Inu, každý svého štěstí strůjcem. V Česku i zde v Indii…